Když se o někom nebo o něčem prohlásí, že je (to) nestárnoucí, je za tím ukryto cosi magického. Dotýká se to i hudební produkce a na toto téma bychom mohli rozvinout delší rozhovor, kupříkladu porovnáním klasické (vážné) hudby se současnou hudební scénou. V dnešní době se můžete zaposlouchat do mnoha různých hudebních žánrů, jako je pop, rock, heavy metal, folk a country, z nichž se ovšem řada skladeb časem vytratí a upadne v zapomnění. Typickým příkladem je populární hudba – dokážete si vybavit většinu skladeb, které se den co den ozývaly z rozhlasových stanic v osmdesátých letech minulého století?
Pro současnou mladou generaci jsou jména jako je Bananarama, Fancy, Real Life, Ryan Paris, Cyndi Lauper nebo Gazebo zcela neznámým pojmem a možná, že i mnozí pamětníci si nedovedou vybavit tóny skutečných hitů, co zpívala C.C.Catch, Sidney Youngblood nebo Nick Kamen. Populární a další moderní hudební žánry časem upadají v zapomnění, ale tomuto jevu se dokáže ubránit klasická vážná hudba. Považte, že jestliže někde zazní Smetanova symfonická báseň Vltava z cyklu Má vlast, anebo Mozartova Malá noční hudba, Bachův Air či Largo č. 9 z Dvořáky Novosvětské, bude to mnohým z vás povědomé a známé, třebaže nedokážete přesně určit název skladby či autora.
Tyto hudební skvosty jsou naprosto úžasné, obdivujeme na nich schopnosti jejich tvůrců, kteří z prostých zvukových tónů vytvořili nadčasové dílo, přičemž zřejmě netušili, že se skladby budou hrát v koncertních síních i po několika stech letech. Máte-li zájem podpořit onu nadčasovost vážné hudby, zajistěte si v předprodeji vstupenky na koncert vážné hudby v Praze, například ve Španělské synagoze, kde se vám představí hudební těleso Czech Collegium, a odehraje kromě výše jmenovaných titulů i další překrásná hudební díla, co stojí za to zanechat jako odkaz budoucím generacím.